Šílenství kolem nového typu koronaviru bohužel ještě neskončilo. Z něho vyplývající iracionální opatření vlád téměř všech vyspělých států pořád ještě ničí veškerý doposud zavedený pořádek a především ekonomické hodnoty. Diletanti, které jsme pustili na rozhodující politická místa, tisknou a rozhazují ničím nekryté miliardy, jako by se jednalo o hajzl papír… Nevyhnutelné zhroucení celosvětového hospodářství se nám ale zdá být „někde daleko“ (podzim-zima 2020..?) a tak si můžeme namlouvat, že je nám relativně dobře a můžeme si ještě „stěžovat na vysoké úrovni“.

Postěžujme si tedy na relativní banalitu, jakou je ve výše zmíněném kontextu škrtnutí letošní Monaco Grand Prix Historique – z autorova subjektivního pohledu toho s odstupem nejlepšího sportovního podniku na světě (jen tak pro dokreslení: Kdybych měl na výběr „vyměnit Historique za návštěvu všech ostatních motoristických eventů roku, tak bych se jasně rozhodl pro ty tři dny v knížectví“. No ale jak uvedeno výše: stěžuji si na „vysoké úrovni“, protože teď letos asi neuvidím vůbec nic).  

„Historique“ to bylo minulé dvě dekády setkání desítek monopostů všech myslitelných ér Grand Prix. V paddocku pod hradem se krčily pečlivě vybrané a restaurované skvosty – každý z nich s nezaměnitelnou historií. U srdce pravidelně hřálo i obsazení kokpitů. V rámci „Historique“ si před pompézní kulisou Monaka naostro zazávodili mistři jako Phil Hill, Sir Stirling Moss, Arturo Merzario, Emanuelle Pirro, Eje Elgh nebo Alain de Cadenet, k demostračním jízdám se rádi nechávali pozvat Jacky Ickx, Alain Prost, Damon Hill, John Watson, Jean-Pierre Jabouille…

Letos se fandové těšili na Reného Arnouxe ve Ferrari z roku 1974, na Marca Wernera ve starším monopostu z Maranella, na Pastora Maldonada v předválečné Alfě Romeo, na Jeana-Deletraze ve wing-caru ATS a další. Tahle sestava se již nikdy nebude opakovat – ach jo…   

Text a foto: Roman Klemm