Jenzer Motorsport, je jedním z posledních „rodinných“ týmů v mezinárodním automobilovém sportu a letos slavil 25. výročí svého založení. Jeho zakladatel, majitel a dodnes neochvějný boss Andreas Jenzer v tomto rozhovoru rekapituluje svůj život na závodních drahách a hledí do budoucna. Jeho malá stáj ze švýcarského Lyssu se v posledních letech s úspěchem soustředila na juniorské třídy Formule GP3 a F4, kde chce i nadále konkurovat mnohem větším organizacím.

Co přivedlo mladého Andrease Jenzera k automobilovému sportu?
Vyrůstal jsem na statku a denní užitek traktorů, mašin a samohybů všeho druhu byl pro mne od dětství normální. Jako ostatní kluci jsem závody sledoval v televizi – a stal se ze mne velký fanda. Mé vlastní sportovní aktivity jsem dlouho bral jen jako koníčka. Rodiče byli striktně proti, a i jinak jsem si s nimi zvláště nerozuměl. Proto jsem už v 16 letech upostil domov. Byla to tvrdá doba. Vyučil jsem se tehdy elektromontérem a později elektronikem. Bylo to kolem let 1983-1984, když jsem jen tak z legrace začal jezdit bezlicenční závody na okruhu v Ligniéres. Byly to podniky na 100 kol nebo na 3 hodiny a startoval jsem na svém osobním Audi 50. Jednoho dne se mi ale zachtělo více. Pořídil jsem si licenci a s tvrdě vydělanými penězi jsem začal hledat skutečné závodní auto.

…a brzy jsi svůj život nasměroval k monopostům?
Ano. Byla tu možnost, koupit závodní VW-Polo dohromady Formulí Ford 1600 značky Van Diemen z roku 1982. Bral jsem to a tu formulku jsem hned prodal dál kamarádovi. Já sám pak závodil s VW-Polem a on s Van Diemenem, jejichž přípravu jsem převzal. Měl jsem tedy dobré porovnání mezi cesťákem a formulí a brzy mi svitlo: Zatímco jsem na tom Polu až do noci musel šroubovat, byla Formule Ford ohledně údržby zcela bez problémů. Můj kamarád neměl zdaleka tak velké trable s přípravou – a při tom nejméně stejně takový požitek ze závodění jako já. Koncem roku 1988 jsem tedy také vyzkoušel monopost a od té doby bylo všechno jasné.

Stal jsi se expertem Formule Ford…
Tehdy jsem se seznámil s Alainem Feuzem, dvojčem závodníka mistrovství světa motocyklů Thierryho Feuze. Alain byl geniální konstruktér a chtěl pod jménem Faster stavět vlastní vozy Formule Ford. Rozhodl jsem se, že mu pomohu. Společně jsme postavili všechny jeho auta a ročně se nám dařilo kolem 4 kusů prodat. Při tom bych chtěl vyzvednout, že jsem pro něj pracoval výhradně v mém volném čase – peníze jsem vydělával pořád ještě jako elektrotechnik. A tyto peníze jsem – stejně tak, jako i během dalších let – kompletně investoval do mého sportu. Můj šéf ve firmě se na mne mohl spolehnout – bral jsem i ty nejsložitější a nejošemetnější úkoly, do kterým se kolegům nechtělo, jako montáže v jaderných elektrárnách a podobné. Žili jsme z příjmů mé přítelkyně, se kterou jsme dodnes pohromadě. Vydělávala dobře jako architektka a měl jsem stěstí, že mou vášeň v každém ohledu podporovala a sdílela.

Potvrdily sportovní úspěchy tyto investice a způsob života?
Myslím, že ano. Od roku 1990 jsem jezdil s novým Fasterem, který jsem si samozřejmě sám sestavil. 60 hodin týdně jsem pracoval ve firmě a zbytek času jsem trávil cestováním po okruzích Evropy. Zpravidla mne při tom doprovázeli dva přítelé a Alain. Řídil jsem jak závoďák, tak i náklaďák a k tomu jsem byl zodpovědným technikem týmu. Soustředili jsme se sice hlavně na švýcarský šampionát, mimo to jsme ale startovali i ve vybraných závodech německého a francozského mistrovství. Mezi lety 1990-1992 jsem měl i dobrého sponzora a po zisku několika titulů vice- mistra jsem byl přesvědčen, že v tomhle sportu dokážu porazit kohokoliv! Sportovním vrcholem byl můj start při Festivalu Formule Ford v Brands Hatchi roku 1992, což bylo jakési mistrovství světa této třídy. V semifinále jsem držel výbornou 6. pozici, když jsem vlastní vinou havaroval…

Doba spolupráce s Alainem Feuzem tím ale končila?
Chtěl jsem to celé vzít více do vlastních rukou a už od roku 1991 jsem nejezdil za jeho tým. Pořád jsem ale ještě používal vozy Faster. Bossové předních výrobců Van Diemen a Swift ovšem koncem roku 1992 poznali, s jak podřadným materiálem dokážu držet tempo jejich továrních pilotů a v týdnu po Festivalu mi nabídli testy. Dosáhl jsem při nich špičkových časů, což vedlo ke smlouvě se Swiftem. Za velmi výhodnou cenu mi přenechali dva nové vozy, které se mi podařilo hned po návratu do Švýcar prodat! Takže jsem objednal další. Tím jsem se postupněstal oficiálním dovozcem Swifta pro Švýcarsko.

Jak došlo ke zlomu Tvé kariéry, při kterém se ze závodníka stal výhradně šéf týmu?
Mým plánem bylo postoupit roku 1993 do Formule 3. Před velkými jmény švýcarské scény jako Zeller, Kaufmann, Foitek nebo Bordolli jsem strach neměl. Byljsem přesvědčen, že jsem lepší, než oni. 70% budgetu jsem již měl pohromadě a oslovil jsem tedy mého hlavního sponzora firmu Binggli, aby zabezpečil zbytek. Kurt Binggli byl chytrý pán a rozhodl jinak. Správně poznal, že by švýcarská Formule 3. V mém věku znamenala slepou uličku a navrhl mi: „S okamžitou platností budeš již jen šéfem týmu ve Formuli Ford. Jezdce můžeš vybrat dle Tvého úsudku, já všechno zaplatím!“ A tak se přihodilo, že pod mou taktovkou oficielně vznikl Jenzer Motorsport. Nasazoval jsem dva FF-Zetec-1800 a jeden FF-Kent-1600, přičemž jsem měl já sám zodpovědnost za vedení stáje. Pohledem nazpět musím přiznat, že byla Kurtova rada naprosto správná…

Také výsledky mu daly za pravdu.
Ano, celý projekt se vyvíjel velmi pozitivně. Jak obchodně, tak i sportovně. Podařilo se mi prodat mnoho nových Swiftů – prakticky jsem ovládl trh. Konkurující importér Van Diemenu, Schnellmann už neprodal nic. Sportovně to byla senzační doba, na kterou rád vzpomínám. Byl tu jen můj náklaďák, má žena a dva mechanici. Jezdili jsme po Švýcarsku, Německu, Francii a Anglii a moji jezdci jako Luciano Crespi, Iradj Alexander-David, Hans Pfeuti, Walo Schenker, Marc Benz, Tazio Pessi, Martin Bünzli, Philipp Mathis vyhráli jednoduše všechno, co se ve Formuli Ford dalo vyhrát! Mezi lety 1993 a 2000 vyhrál Jenzer Motorsport 6krát švýcarské mistrovství, jednou německé, dvakrát jsme byli druzí evropského poháru a Luciano skončil 5. při Festivalu. Roku 1993 jsem se dokonce sám nakrátko vrátil do kokpitu. Za Schnellmanna tehdy startoval v paralelním mistrovství FF1600 Argentinec Norberto Fontana a příliš často vyhrával. Swift mi proto poslal zbrusu nové šasi s motorem Kent a poprosili mě, abych mu trochu konkuroval. Jinak to pro mne ovšem nebyl velký mentální problém, že jsem již sám nejezdil…

Firma Ford poté ovšem jala několik nešťastných rozhodnutí ohledně juniorského sportu…
Se zavedením motorů Zetec-1800 to šlo s Formulí Ford z kopce. Přesto se mne zeptal roku 1998 výrobce Tatuus, zdy bych chtěl pomoci s vývojem jejich nového monopostu této třídy. Byla to problematická konstrukce a od roku 1999 jsem se raději vydal směrem Formule Renault. I tam jsme měli ohromné úspěchy: V letech 2001 a 2002 jsme se s Marcem Benzem a Neelem Janim stali vicemistry Evropy, Bruno Spengler skončil druhý v Německu. Ryan Sharp za nás roku 2003 vyhrál německý šampionát, dva roky později jsme s Michaelem Ammermüllerem vyhráli Eurocup. Paralelně jsme startovali i v Itálii, kde jsme triumfovali roku 2006 s Danim Closem a roku 2008 s Palem Varhaugem. S Janim a Sharpem jsme dobyli dvou vice-mistrovství ve Formuli Renault V6.

Které období považuješ za nejkrásnější?
Asi rok 1995, kdy se z nás díky mé motivační práci stal špičkový tým FormuleFord. Také ročníky 2002 a 2003 s Janim a Sharpem ve Formuli Renault byli krásné. No a samozřejmě období 2007-2009 ve Formuli Master, kde jsme se s Fabiem Leimerem stali mistry.

Od roku 2010 je Jenzer Motorsport ve Formuli GP3.
Ano, nastoupili jsme zde hned od prvního roku této třídy se třemi vozy, mimo jiné pro Nico Müllera. Pak ovšem přišla ona obrovská rána: Švýcarská vláda se roku 2011 s Evropskou Unií domluvila na měnovém vyrovnání, které znamenalo, že naše Franky oproti Euru získaly kolem 35% na hodnotě. Všechny smlouvy s jezdci a sponzory Jenzeru byly sepsány v Eurech, zatímco smlouvy s dodavately ve Francích. Byla to ohromná katastrofa, protože jsem tím prakticky přes noc o všechno přišel. Přesto se mi podařilo přežít bez dluhů – od té doby se nám ovšem velké úspěchy vyhýbají, protože již nemohu angažovat ty nejlepší jezdce. Rok 2011 proto byl tím nejhorším mé kariéry. Ještě nedávno stáli piloti ve frontě, aby mohli za můj tým jezdit – dnes si musím hledat zákazníky sám. Luciano Crespi má výborné kontakty v Jižní Americe a to nám velmi pomáhá.

V motorsportu jsi již nějaký ten rok, jak ho hodnotíš dnes?
Jedná se již jen o obchod. Všechno záleží jen na tom, kolik mechaniků, inženýrů a pneumatik si můžeš dovolit koupit. Jsem toho názoru, že se moderní monoposty dají až příliš lehce ovládat. Dříve se jednalo o sport pro řemeslníky, dnes vypadá naše klientela jinak: Jsou to platící tatínkové nebo jejich sponzoři.

GP3 příliš často nabízí nudné závody bez předjíždění. Od roku 2019 jí nahradí „nová“ Formule 3. Co by měli konstruktéři udělat jinak?
Jedná se o všeobecný problém motorsportu. Auta mají prostě příliš mnoho aerodynamických doplňků, dají se příliš lehce ovládat a všechno je až moc orientováno směrem bezpečnosti. Podívej se například na to divadélko kolem vynechávání šikan v Monze. Na konec rovinky bych postavil styroporovou zeď – a hned bys viděl, jak by ti chlaci změnili svůj styl…

Co se vlastně stane se současnými monoposty GP3, když koupíte příští rok pro Formuli 3 nové?
Ředitel šampionátu pan Bruno Michel jistě nějaké řešení najde. V nejhorším případě jsem si jist, že bych je dokázal prodat mým početným zákazníkům mezi hobby-závodníky.

Na které ze svých pilotů vzpomínáš nejraději a jaký je váš vztah dnes?
Zvláště dobré vzpomínky mám samozřejmě na jezdce, se kterými jsme měli úspěch, tedy na chlapce jako Luciano Crespi, Iradj Alexander-David, Neel Jani, Timo Bernhard, Ryan Sharp, Bruno Spengler, Fabio Leimer a Nico Müller. Mám ale ke všem mým bývalým jezdcům dodnes velmi dobrý vztah a i když jsou z některých z nich dnes velké hvězdy, tak za mnou rádi zajdou. Letos jsme měli oslavu 25 let trvání firmy, ke které přišli všichni.

Můžeš krátce představit a charakterizovat své jezdce sezony 2018?
Američan Juan-Manuel Correa je velmi seriózní chlapec, který prostě potřebuje čas aby zrál. Moje jezdkyně GP3 Tatiana Calderonová měla v posledních letech problém, že ji prostě ve špatný čas nasadili na špatném místě. Neměla dobré poradce. Je ale nejrychlejší ženou v našem businessu, o tom nepochybuji. Jannes Fittje do našeho týmu GP3 přišel koncem sezony a před tím jsme ho sotva znali. Odchod Davida Beckmanna uprostřed sezony velmi bolel a jeho okamžité úspěchy s Tridentem bolí také. Chápu ovšem jeho jednání a musím přiznat, že jsme mu neposkytli optimální zázemí. Analyzoval jsem to a došel jsem k jasným závěrům…Ve Formuli 4 je mým nejsilnějším jezdcem Federico Malvestiti. Jsem s jeho výkony velmi spokojen. Má velmi dominantního a tvrdého otce, myslím ale, že brzy bude pravidelně jezdit na špičce. Pro mého krajana Gregoire Saucyho byl rok 2018 jeho prvním v motorsportu vůbec a s ohledem na to jezdí výborně. Má ale ještě slabiny v kvalifikaci. Giorgia Carraru k nám přivedl Luciano Crespi z Argentiny. Má ohromný potenciál, ale bohužel jen velmi nízký rozpočet. Nazim Azman jezdí jen pro špás, prioritu v jeho životě má návštěva Univerzity v Anglii. A pak za mne ještě jezdil Dán Oliver Rasmussen. S Formulí 4 začal bez jakýchkoliv zkušeností s auty a jen málo si vyzkoušel motokáry. Přesto zajel pro několik dobrých výsledků a proto odhaduji, že i on má velký potzenciál do budoucna.

Mnoho týmů z Formule 2 a GP3 se snaží o spolupráci s organizacemi Formule 1, jak to vypadá s Jenzerem?
Měl jsem v tomto ohledu výborný vztah s Peterem Sauberem a vybudovali jsme senzační vzájemnou kooperaci. Po jeho odchodu se jí ovšem nadostalo pokračování.

Jak je na tom firma Jenzer Motorsport ohledně personálu?
Zaměstnávám 12 stálých spolupracovníků, k tomu 5-8 freelancerů, kteří jezdí s sebou k závodům.

Čím živíš firmu přes zimu?
Naštěstí nemáme v nabídce pouze samotné závody. Mám širokou základnu klientů, kterým připravujeme jejich závodní vozy. Jednoduše mi auto postaví do dílny a my ho znovu uvedeme do perfektního stavu. Právě jsem začal nový zajímavý projekt: připravujeme McLaren-F1 pro Monaco Historique in 2020.

Kde se bude Jenzer Motorsport angažovat roku 2019?
To je jasné: vedle Formule 4 i v nové FIA Formeli 3. Do příprav a zavedení této nové třídy jsem dobře zapojen, Bruno Michel nás o každém kroku velmi dobře informoval. Michela pokládám za jednoho z nejlepších promotérů vůbec. Když něco slíbí, tak se to také stane. Myslí, mluví a jedná jasně a na rovinu – pro něj existuje buď černá nebo bílá – a hotovo. GP3 pod jeho taktovkou sice byla nákladou sérií, nabídl ale spolehlivý produkt.

Co by jsi změnil na Formuli 1, kdyby jsi se stal novým Ecclestonem?
V zásadě pozoruji, že se jisté věci pod vedením Liberty skutečně lepší. K závodům zase chodí více lidí. Proč? Je to asi tou změnou samou o sobě. Každý automaticky vychází z toho, že s novým majitelem musí zákonitě dojít ke změně… Co bych změnil? Jako první samozřejmě nesmyslné mrhání penězi. To celé šílenství kolem hospitalit, které s motorsportem vlastně nemají nic společného, nám přerostlo přes hlavu. Dále bych se postaral o to, aby se fandové dostali ještě blíže k jezdcům. Mám rád malé týmy jako Haase a Saubera. Jejich velikost a počet zaměstnanců by měly představovat maximum, se kterým týmy Formule 1 smějí operovat. Nejsem ale snílek a dobře vím, že se mnohý z mých návrhů za dané situace nedá uskutečnit…

Text a Foto: Roman Klemm