Nabitý rok má za sebou slovenská závodnice Michaela Dorčíková. Účast s týmem ARC na legendární 24h v Le Mans, úspěšný víkend v EuroNASCAR Show na mosteckém autodromu a nakonec titul v Mazda MX-5 Cupu pod hlavičkou FIA. Po Masaryk Racing Days v Brně nám Michaela poskytla rozhovor.
Předně ti blahopřeji k zisku titulu ve Slovenském Mazda X-5 Cupu. Letos máš nabitou sezonu. S ARC Bratislava jsi se zúčastnila slavné čtyřiadvacetihodinovky. Pověz mi, jaké to je být součástí této mimořádné akce?
Děkuji mockrát! Tenhle titul pro mě moc znamená, i když si to ještě úplně neuvědomuji. Tento rok byl velmi intenzivní. Zvláště kvůli Le Mans a všemu, co tomuto velkolepému závodu předcházelo. Když to nezažiješ, nevíš. Není to jen o 24 hodinách závodění. Jsou to měsíce příprav, týdny vypětí. Od momentu, kdy přijedeš a začneš stavět zázemí, tak se v podstatě nezastavíš, až když auto (naštěstí) protne šachovnicovou vlajku na konci závodu. Byla jsem na Le Mans už potřetí, ale v tomto roce to bylo nejtěžší, ale i nejkrásnější. Škoda, že to nebylo to za plné divácké účasti.. Fanoušci tomu totiž dodávají neoddělitelného ducha Le Mans. Občas si říkám, ze bych chtěla vyzkoušet jaké to je, sedět na tribuně při těchto závodech. Potom se ale zamyslím a uvědomím si, že jsme na nejslavnějím závodě na světě a v pozadí toho celého, v paddocku či v boxech, je ten zážitek mnohem intenzivnější. Všechno kolem tohoto závodu je náročné, ale náš tým (ARC Bratislava) to úspěšně dotáhl do konce a já jsem za to nesmírně vděčná.
Co jsi tam měla za funkci?
Pro ARC Bratislava pracuji jako týmová manažerka. Těžko říct, co to všechno obnáší…, ale skoro všechno kromě opravování atua. Organizace týmu, komunikace s dodavateli, logistika a catering, běhání, zařizování, ale hlavně jsem v přímém kontaktu s organizátory, stewardy či s jinýmy týmy. Když se cokoli stane, musíme najít řešení. Miro Konopka je nesmírně vytrvalý a nadšený pro motosport. Jsme prvním slovenským týmem na tomto významné závodě a je mi ctí, že mohu být účastnicí psaní historie.
Před dvěma týdny jsi se zúčastnila v Mostě víkendu NASCAR. S tebou v týmu A. Caffiho byl i Jacques Villeneuve, mistr světa F1 z roku 1997. Poznala jsi ho během těch tří dnů nějak blíž?
S Jacquesem jsem se potkala již potřetí. Poprvé to bylo při hledání nových jezdců a testování v Itálii, potom jsme se potkali na mých závodech na Hockenheimringu. Je to velmi rozvážný člověk, rozumný a i přes všechny svoje úspěchy a slávu pořád závodí. Stále věrný starému dobrému „autu bez elektroniky“. Mohl by asi jezdit kdekoli a s čímkoli, ale já na něm velmi oceňuji, že jezdí NASCAR. Má tam spoustu fanoušků, kteří na něj neúnavně čekali před stanem. Vždy si na ně čas našel (což SH může potvrdit). Byli jsme oba v jednom týmu, takže jsme se dělili o zázemí. Možno byste si řekli, že mistr světa bude mít nějaké přehnané nároky, vlastní stan či co. Ale dělil se se mnou a ještě s třemi jezdci o šatnu. Je velmi pokorný, ale stále cílevědomý. Fascinuje mě jeho zápal pro motosport a chuť bojovat a vítězit.
V Mostě jsi dvakrát vystoupila na bednu, v závěru prvního závodu jsi za mokra předvedla úžasný předjížděcí manévr. Máš nějaké další plán v NASCAR pro příští sezonu? A zajímalo by mě i to, na kolik vlastně přijde závodní víkend v NASCAR Wheelen euro Series?
To byl přesně moment, kdy jsem si vzpomněla na Sennu – „if you no longer go for a gap, you’re no longer a racing driver“, pokud nevyužiješ možnost předjet, nejsi už závodník. Byla voda, pršelo dost intenzivně a mně vypověděl službu stěrač hned, jakmile jsem ho zapnula. Nebyl už čas ho spravit, takže jsem jezdila bez něj. V posledním kole se mi podařilo dojet jezdce před sebou a když jsem ucítila možnost, nemyslela jsem na to, že jde o podium. Netušila jsem, kde se v pořadí nacházím, šlo mi primárně o zážitek a zkušenost. Ale jako závodník, když můžeš, chceš jít vždy dopředu. Asi to nečekal, neváhala jsem a díky tomu se mi podařilo získat třetí místo v Callenger Trophy, což jsem zjistila až když jsem vystoupila z auta… Byla to taková malá odměna za snahu. Nakonec jsem si odvezla i druhé místo a potěšilo mě, že se dokážu posouvat dál a dál. Tyto vozy jsou sice technologicky jednoduché, ale o to je to náročnější zjistit, kde je hrana a dokázat to auto na ní udržet. Baví mě to a určitě to nebyl můj poslední závod v EuroNASCARu. Není to zrovna laciná záležitost, ale určitě levnější než vozy GT3. V základu to vyjde na něco mezi 10 až 15 tisíc EUR za závod, pokud nezpůsobíš žádnou škodu. Já jsem dostala lepší nabídku i díky tomu, že přišla na poslední chvíli. Vedle účasti na Le Mans jsem neměla kapacity na to, řešit ještě svoje sponzory, tak jsem rozhodnutí nechala až týden před Mostem. Nabídka přišla a já jsem ji prostě přijala a jela… a stálo to za každé euro. Teď musít trochu šetřit, abych mohla jet ještě někdy příště a nebo najít vhodného sponzora. Tento šampionát se mi velmi líbí a doufám, že v příštím roce to opět vyjde.
Po brněnském cupovém závodě s Mazdou MX-5 jsi získala získala první titul. Budeš v tomto cupu pokračovat i v příštím roce a co vůbec plánuješ v příští sezoně, kde tě uvidíme?
Konečně se to podařilo. Získala jsem svůj první titul ve FIA závodech, takže MX-5 bude už navždy moje láska. Uvidíme, jestli i v příštím roce budeme pohár MX-5 jezdit tak intenzivně. Mám plány s NASCAR. Možná i nějaký ten závod na legendární Nordschleife v RCN. Ale ještě víc doufám, že se mi podaří začít s rally u vás v Čechách. Chci se posunout jezdecky, takže si musím rozšířit obzory. Prostě plánů je spousta, vše bude záležet na tom, jak dalece se chci omezovat a získávat prostředky na svoje bláznivé plány.
Na závěr bych se ještě rád zeptal na Tvoje začátky a jak se vůbec křehká dívka z Banské Bystrice dostala k motorsportu?
Já a křehká? To je od tebe milé. Začalo to všechno na motokárách, když mi bylo lehce přes dvacet let. Hodně pozdě. A to je právě důvod, proč se snažím všechno co nejrychleji dohnat a nasbírat tolik zkušeností, kolik jen půjde. Tak jako spousta jiných nadšenců do aut a motosportu jsem vůbec netušila, kde a co dělat a jak vůbec začít. Přítel mě vzal na teambuilding na motokáry, mně to celkem šlo a okamžitě jsem „načichla“ benzínem. Od té doby je součástí mého života. Když jsem si pořídila svoje první auto, hned jsem začala s autoslalomem. A když jsem si postupně našetřila nějaké peníze, koupila jsem si okruhovou Mazdu MX-5, dostala jsem se do světa okruhových závodů a pak do ARC. Všechno se tak nějak začalo hezky odvíjet dál a dál a a neumím si představit, a hlavně nechci tento kolotoč zastavit. Půjdu všude, kde to jen bude možné. Je to prostě láska na celý život. Když jsem si jako malá hrála na počítači Rally 3D, tak jsem vůbec netušila, že jednou budu sedět v závodním autě. Je třeba se nikdy nevzdávat svých snů. A když se začnou plnit, nejde o trofeje, ale o ten úžasný pocit, že jste něčeho dosáhli.
Díky moc za odpovědi a přeji Ti co nejvíc splněných snů a mnoho dalších úspěchů v kariéře.
Děkuji mockrát, vážím si hodně každého fanouška motorsportu s takovým zápalem, jako máš ty.
Text a foto: Stanislav Hylán
